Blog

Minulý majitel (Peter) má na palubě stále něco ze svých věcí a nástrojů a já se usilovně snažil se s ním dohodnout na tom aby si své věci odvezl. Po několika dnech vyjednávání zmiňuje pondělí 19.2. a já si následně plánuji přejezd do Barcelony. S blížícím se termínem stále více naléhám aby mi dal kontakt na svého kamaráda, který má auto a věci pro něj má vyzvednout. Dočkám se až v neděli po poledni. Na telefonáty ani WhatApp zprávy nereaguje a až následujícího dopoledne se dozvídám proč. Peter ho o to požádal až v neděli večer, ale to už byl na fotbalovém zápase po kterém následovala hospoda a pár piv, takže v pondělí nebyl ve stavu řídit. Odvoz věcí tedy padá.

No nic, musím vyrazit. Od středy se zhorší počasí, bude foukat, zvednou se vlny. A to na první sólo plavbě, která trvá přes noc, raději oželím. Z pondělí na úterý nemá vůbec foukat a i když to na širém moři neznamená že nebudou vlny, cestu do zpříjemní. Hlavní plachtu mám roztrhanou, mizen stěžeň nemá natažené lano, kterým bych mohl plachtu vytáhnout a jediná funkční plachta je tedy dosti ošoupaná gena. Jezdit na motor je sice pohodlné, ale spotřeba motoru, který tlačí pětadvacet tun skrze vlny není malá a tak si s sebou na zhruba 270 km dlouhou cestu beru zhruba 150 litrů dieselu. Tedy jeden litr na námořní míli. To se nakonec ukáže jako ne úplně dobrý odhad, protože mi zbylo jen nějakých 20% ze zásoby, což na první opravdovou zkušenost s Destiny považuji za ten nižší okraj bezpečné rezervy.

V pondělí těsně před polednem se tedy vydávám na cestu a zařadím vysokých 1400 otáček abych co nejdříve projel všemi možnými nebezpečími a mohl se uvelebit v nízkoenergetickém režimu. Cestuji o trochu rychleji než 7 uzlů, což je krásná rychlost a vzhledem k ubíhající krajině se nestačím nudit a zvědavě koukám po pobřeží. Někdy kolem 14h proplouvám kolem ostrova sa Dragonera a dále je již jen otevřené moře bez pevniny na obzoru. Snižuji otáčky motoru na 1200 a držím si rychlost kolem 6 uzlů, což je stále pěkné a alespoň se tak snížil hluk motoru na přijatelnou úroveň. Posílám rodičům zprávu, kterou se s nimi loučím, dělám poslední fotografie a uvelebuji se v pozici, ve které snad neusnu a má mysl začíná bloudit v myšlenkách. Destiny zatím není vybavena autopilotem a to znamená, že se nemůžu od kormidelního kola ani na chvíli vzdálit. Kormidelní systém na Destiny je hydraulický a ne řemenový s převodem, což znamená že se kormidelní kolo neotáčí podle toho jaký vodní proud kolem kormidla zrovna proudil. To má tu výhodu, že jakmile kormidelním kolem nastavíte směr, tak nějakou dobu kormidlo drží ve fixní pozici, než se vlivem netěsností v systému vyrovnají tlaky v obou větvích a kormidlo se pomaličku pod náporem proudění vody stáčí tím či oním směrem. Na druhou stranu stranu to ale taky znamená, že nelze zafixovat kormidelní kolo v jedné pozici a jít si uvařit čaj, anebo si odskočit ulevit. Tedy čeká mě celkem 28h na stanovišti. Jsem ale připraven a veškeré občerstvení mám k dispozici přímo v kokpitu.

Trvá ještě několik hodin, kdy stále za sebou vidím pevninu, ale mobilní signál je dávno pryč a s ubývajícím světlem se začínají objevovat první světýlka. Ta na pobřeží nemám šanci vidět, ta jsou za obzorem, ale pár jich je i v horách. Chvíli je pozoruji za stálého upravování kurzu a říkám si, že ještě pár minut a pak o mě nikdo nebude vědět. Nebudu nikým viděn, ani slyšen. Nadechnu se chladného mořského vzduchu a tu najednou slyším pištivý zvuk. Seběhnu do kormidelny a rychle identifikuji, že zvuk pochází od motoru. Otevírám podlahu, zapínám světlo a snažím se zjistit, co přesně ten zvuk vydává. Pár dní před odjezdem Peter dával nový řemen na alternátor. Ten se postupně zapracoval, protáhl a nyní prokluzuje. Vracím se do kokpitu a hbitě v myšlenkách celou akci plánuji. Natočit loď kolmo k vlnám, popadnout klíče, vypnout motor, seskočit k motoru, povolit, napnout, utáhnout, nastartovat, …. Celá akce by měla být relativně rychlá. Vlny jsou zhruba jeden a půl metrů vysoké, ale při cestování to moc nevadilo. S váhou pětadvaceti tun člověk takové vlny krásně prořeže. Ne že bych měl na výběr, ale nemyslel jsem si, že vlny budou něčím, čím bych se musel zabývat.

A tak jak jsem si v mysli naplánoval, tak jsem začal konat. natočit loď proti vlnám. Hotovo. Chvíli počkat, ať se stabilizuje, udělat mírně opravy. Hotovo. Seběhnout do kormidelny, popadnout klíče. Mám. Vypnout motor. Hotovo. Následně jsem seskočil k motoru a začal hledat ten správný šroub, který povolit. Alternátory jsou tam dva, jeden dvacetičtyř voltový a jeden dvanácti voltový. Letmý dotek odhalil, který je potřeba dotáhnout. Slyším ránu a loď se zhoupla ze strany na stranu. Šlo to rychleji, než jsem myslel. Dokud loď cestuje a je natočená špičkou k vlnám, tak je krásně rozřezává trupem a jen se pomaličku houpe. Jakmile ale zastaví, vlny si lodičku otočí bokem a pak každý vlna jde cítit jako kdyby narostla do zrůdných rozměrů. Rychle tedy povoluji šroub a připravuji se na propnutí řemenu. Řemeny jsou na alternátoru dva a očividně je jeden o trošku kratší, než ten druhý. Hledám pevné místo, které bych mohl použít jako základ páky, kterou opřu o alternátor a tím kratší řemen správně natáhnu, ale nedaří se mi nic vhodného najít. Nakonec si vyhlídnu nejpevněji vypadající součást, zapřu se a Prásk! Další vlna udeřila do boku Destiny, ta se natočila tak, že jsem ztratil rovnováhu a svalil se na horký motor. Naštěstí mám několik vrstev oblečení v očekávání chladné noci. Než se stačím postavit na vlastní nohy a obnovit rovnováhu, přichází další vlna a já nyní padám dozadu. Jen co mi dohučelo v uších, slyším několik ran a zvuk tříštícího se nádobí. Skříňky v kuchyňce ještě nemají dvířka a i když jsem se snažil vše zajistit, tak s takovým nakloněním lodi jsem nepočítal. Tělo mi začalo pumpovat adrenalin do krve v obrovských dávkách a já jsem takto povzbuzen zapomněl na bolest potlučeného těla, přiskočil k motoru, propnul řemen, utáhl šroub, vyskočil ze strojovny do kormidelny a jak se startovat motor.

Otočím klíčkem, rozjede se ventilátor, kontrolky se rozsvítí, cívka se nažhaví. Svit kontrolek trval snad věčnost a loď se zrovna začala naklánět v očekávání další vlny. Konečně pohasly a já otočil klíčkem. Startér zaburácel, roztočil motor a já slyším jen „glk, glk, glk, glk, …“ bez toho aby motor naběhl. Pustím klíčkem a tělo mi uštědří další dávku stresových hormonů. Co když motor nenaběhne? V nebezpečí nejsem, na lodi vydržím i několik dní, i když od vln potlučený bez zamhouření oka, ve velkém nekomfortu. Otáčím klíčkem podruhé. Stejný zvuk nestartujícího motoru. Mohou to být slabé baterky? Přece jen byl problém s alternátorem. Kouknu na měřič napětí a ten ukazuje kolem 25V. Většina lodě má 24V systémy, včetně motoru, takže to je napětí na jedničku. Možná jsou baterky poškozené a nedokážou dodat tolik proudu, blesklo mi hlavou. Přepínám tedy na servisní baterie, které nejsou tolik nabité, ale zato mají větší kapacitu a měly by být schopny dodat více proudu. Vypínám panel, přepínám baterie a znovu začínám startovat motor. Toto zpoždění mě stálo další nádobí, kterého každých pár sekund ubývalo a vždy to oznamovalo pompézním řinčením a hlasitými ránami. Kontrolky zhasly, já otočil klíčem a … Nic. Baterie proud dávaly, startér motorem točil, paliva je v nádrži dostatek, ale prostě nenaskočil. Do mysli se mi znovu začaly vkrádat myšlenky jak to přečkám, jestli to pouze na genu dojedu, jestli volat o pomoc až mi dojdou zásoby anebo jestli někdo pojede kolem.

Posledním, zoufalým krokem, který mě napadl bylo baterie spárovat pro ještě větší proud. Trvalo to jen pár okamžiků, ale baterie jsou spárovány a pokud motor nenaběhne ani nyní, tak nevím co dál. Kombinovaná síla čtyř baterií, dvou startovacích a dvou servisních se snažila nahodit motor, ale nic. V tu chvíli jsem již nevěděl co dál. Nicméně právě takovéto chvíle nám dávají příležitost se zastavit, ohlédnout se zpět a podívat se na situaci z jiného úhlu. Zkusím tedy při startování přidat plyn byla má další myšlenka. Proč ne. Zkazit to nemůžu, ono to rozbitý je už teď 😀 . A hle. Zafungovalo to. Motor naskočil jedna báseň. Nejlepší vysvětlení co pro to mám je, podpořená dalšími experimenty a zkušenostmi, že zvýšená teplota ve strojovně protáhla lanka ovládající plyn na úroveň, kdy místo volnoběhu je palivový ventil úplně uzavřen. Po delší cestě tedy stačí snížit rychlost a motor se sám vypne.

S běžícím motorem mi spadl kámen ze srdce, já nasadil vyšší otáčky ať Destiny rozpohybuji, nasměroval jsem ji proti vlnám a jen letmo pohlédl do salónku a kuchyně abych zhodnotil rozsah škod. Na podlaze jsem zahlédl bílé střepy a jeden hrnec, který se v keramice asi vyřádil. No nic, na úklid bude čas příště. Chvíli jsem stál v kormidelně a srdce mi tlouklo, ale pak jsem se uchýlil zpět do kokpitu, kde má člověk lepší přehled a cesta pokračovala dále. První polovina noci byla bez mráčku a já obdivoval hvězdy. Jen občas se v dáli objevila světla od projíždějících výletních lodí. Zhruba od druhé hodiny ranní se pak zatáhlo, začalo mrholit a já neměl podle čeho navigovat a tak jsem jen neustále koukal do mobilu, abych udržel správný směr.

Ještě ani ráno jsem neviděl pevninu a navíc začalo mírně pršet a tak jsem se uchýlil do kormidelny. Viditelnost skrze zapařená okna kormidelny je v noci daleko nižší, než bych na první pohled řekl. Okna nejsou zdaleka v perfektním stavu, ale za dne člověk ani nepozná, že nějaká má. Nicméně s přibývajícím světlem jsem viděl čím dál lépe a dle GPS jsem se pomalu blížil k místu, odkud bych zase mohl vidět pevninu. Velice unaven jsem se vyškrábal zpět do kokpitu a očekával východ slunce. Východ slunce šel dobře vidět a poskytl mi orientační bod, podle kterého jsem mohl navigovat. Navíc se znatelně oteplilo a pobyt v kokpitu se tak stal příjemnou činností. Dopoledne se pak mraky vytratily a já měl ten zážitek, který si od všeho toho sliboval. Modrá obloha, modré moře, vlažný vlhký vzduch, vlny tak akorát aby je člověk zdolával a krásně se houpal, šum větru, sluníčko hřející do zad, no prostě sen. Až na tu únavu a nevyspání. Jak jsem se blížil k pevnině, tak se vlny menšily a když jsem pevninu spatřil, tak jen zhruba metrové vlny kormidlem nehly a nebylo potřeba korigovat kurz i několik minut. To na mě padla únava a já vždy několik minut dřímal, opravil kurz a zase dřímal. Dopoledne se přehouplo v poledne a následně i v odpoledne a já stále viděl na obzoru pevninu a ne a ne se dostat blíže. Často jsem kontroloval, jestli se vůbec pohybuji, ale ano, pohyboval. Cesta neutíkala a byla nekonečná, ale nakonec jsem se kolem patnácté hodiny objevil u přístavu v Blanes.

Přístavy nejsou zadarmo a dokonce ani ne levné a tak jsem se rozhodl, že pár dní strávím na kotvě a do přístavu se uchýlím až den před tím, než dojede auto s nákladem. Vybral jsem si pěknou zátočku pár kilometrů od přístavu, kde jsem hodil kotvu a šel spát. Tak jak jsem si vybral klidné počasí na cestu, tak počasí následně tak klidné nebylo. Přišel vítr, přišly vlny. Kotvu mám velkou a podloží bylo písečné, takže jsem strach rozhodně neměl. Ale komfortní to nebylo. Večer a noc z úterý na středu jsem prospal jako zabitý, doháněl jsem deficit z cesty. Nicméně celou středu a čtvrtek jsem na kotvě protrpěl. Nebylo mi dostatečně špatně na to abych zvracel, ale taky mi nebylo dostatečně dobře na to abych jedl. Za dva dny jsem snědl čtyři mandarinky a banán. Takto zesláblý jsem měl oblíbenou činnost spánek. Avšak v pátek ráno jsem se přesunul do přístavu v Blanes a postupně se vykuríroval.