Blog

Pozor! V Barceloně se hodně krade! Aneb moje stěhování na loď. (Ines)

Ondra právě připlul z Mallorky do Barcelony. Rozhodla jsem se, že si odvezu věci na loď, abych nemusela řešit odbavování na letišti. Vybrala jsem si společnost FlixBus a cesta pro mě a dvě zavazadla stála 1913,- Kč. Vyrazila jsem z Prahy v 19:30 a vystoupila jsem v Barceloně druhý den v 20:30. NEDOPORUČUJI!

Po 25 hodinách cesty jsem se vysypala z busu a už na mě na autobusáku čekal Ondra. Jako gentleman mi vzal obě zavazadla (krosnu i cestovku) a vydali jsme se do přístavu. Přístav byl vzdálen cca 2 km. Obě zavazadla byla poměrně těžká, tak jsme se zhruba v půlce cesty zastavili v parku Parque de la Ciutadella. Nikde nikdo nebyl, a Ondra zmínil, že je to vyhledávaná památka, a že teď máme možnost si ji prohlédnout bez davů lidí.[foto1.][úvodní foto je stejné místo za dne]Odložili jsme věci na lavičku a vtipkovali jsme, že kdyby to chtěl někdo ukrást, tak ho určitě doběhneme, protože je to tak těžké.

Poté jsme se vydali prohlédnout si okolí, udělali jsme pár fotek a pomalu se vraceli k lavičce. Už z dálky jsem se začala smát, protože samozřejmě zmizela krosna, naštěstí druhou tašku ne. Ondra začal probíhat po parku, ptát se lidí, a já hledala policejní stanici a informace o mém pojištění. Co teď? Odnesli jsme tedy druhou tašku na loď a vzali jsme si kolo. Ondra šlapal, a já seděla vzadu na nosiči. Cesta na policejní stanici nebyla úplně příjemná kvůli množství hrbolů a asi po půl hodině jsme dorazili před stanici. Po příchodu nám oznámili, že už tam není nikdo, kdo by oznámení sepsal, a že máme přijít zítra. Tak jsme se vydali zpět.[foto2.] Cestou do přístavu jsme se zastavili v restauraci na pivko a pak rovnou na loď.

Druhý den jsme museli opustit přístav. Natankovali jsme, zaplatili a vyrazili. Ondra našel krásné kotviště blízko u letiště. Plavba nám trvala asi dvě hodiny. Zakotvili jsme, a museli jsme vyndat Dingy(člun) z lodě na vodu. To bylo vzhledem k mé drobné postavě a Ondrovým problémům se zády trochu náročné.

Následně jsme spustili motor a připevnili ho. Také jsme připevnili schůdky a naložili kola-tentokrát dvě. Přiblížili jsme se k pláži a vytáhli Dingy na břeh. Zajistili jsme ji a vyndávali náklad. Já jsem začala nadšeně probíhat po pláži a sbírat mušle. [foto3.]Podle map jsme našli stezku a vydali se k ní. Mezi pláží a cestou bylo zhruba půlmetrové strniště. Hned po prvních krocích jsme litovali, že nemáme obuté boty – trny byly zapíchnuté všude, kde to šlo. Přešli jsme minové pole a zastavili se na cestě, abychom vytahovali trny z nohou, oblečení a pneumatik. Tryskala z nás krev. Nasedli jsme na kola a podle map jsme jeli k civilizaci. Museli jsme přelézt ohradu s kozama, u které byla cedule se zákazem vstupu. Ta ale mířila směrem z kterého jsme přišli. Jeli jsme dál. Podél cesty byly různé rozhledničky a informační cedule. Po cca15 minutách jízdy jsme zastavili, protože Ondrova duše byla zcela vypuštěná. Jeden z trnů propíchl plášť i duši u jeho kola. Obě kola jsme přivázali u rozcestníku a pokračovali jsme pěšky. Cestou jsme viděli různá zvířata, hlavně hejna volně žijících plameňáků.[f.4.] Po dalších 15 minutách jsme dorazili k bráně. Už z dálky jsem viděla značku, že do areálů nesmí kola. Smála jsem se, že jsme naštěstí uvázali o kus dál. Najednou se k nám rozběhl pán, zřejmě správce, a křičel: „No Ticket!” Začal nás vyslýchat, jak jsme se tam dostali. Ondra mu to vysvětlil. Pán nás lámanou angličtinou seřval, že jsme se zbláznili, a že na nás zavolá policii. Vylodili jsme se totiž v chráněném parku. Pán byl nekompromisní a rychlým krokem nás hnál k Dingi. Došli jsme ke kolům, Ondra nasedl na mé kolo a jel napřed pro člun. Já zatím tlačila to píchlé kolo a počkala s ním u cedule se zákazem vstupu. Než Ondra dorazil, měla jsem čas a tu ceduli jsem si přeložila… Zákaz vstupu, pod pokutou 1500€. [f.5.]Ondra už se blížil s člunem a já mu ukazovala, kde nejlépe přirazit ke břehu. Periferně jsem viděla blížícího se správce na kole. Vzal naše kola a vztekle nám je hodil ke břehu. Bezeslova nasedl na své kolo a odjel. Později jsme zjistili, že to sice bylo kotviště, ale nesmíte vylézt z lodi na břeh. S lodí jsme se přesunuli o kotviště vedle a vše už probíhalo bez problému. Ale i na této pláži byla cedule. Ta označovala tuto pláž jako nudistickou. Naštěstí byla ještě zima a nikde ani pindík.

Na pláži nás vyzvedl Bolt a odvezl nás až na stanici.

Přišli jsme první a odešli poslední. Oznámení sepsala drobná paní, která byla očividně nemocná a jako jedna z mála mluvila anglicky. Konečně jsme všechno vyplnili. Hned po policejní stanici, naše kroky mířily do protější cukrárničky. Bohužel jsem si nezapamatovala její jméno, ale byla skvělá. Potom jsme se ocitli na obrovském tržišti, podívat se, jestli tam někde je obsah mojí ukradené krosny. Nebyl. Ale dalo se tam koupit ÚPLNĚ všechno! Tak jsem si koupila loď. Celé tržiště bylo patrové a zastřešené. Celý humbuk se odrážel ve střeše, jako v zrcadle. Ze všech stran proudily davy a trhovci se překřikovali různými jazyky.[foto6.7.]Kdo nás najde v odrazu střechy?

Zbytek dne jsme chodili po památkách, jedli dobré jídlo a pili studené pivo. Cestou jsem si všímala rozkradených kol. Některým chyběla řídítka, šlapky nebo sedačka, některým kolo nebo obě a některé byli jenom rámy. [další fotky]

Úvodní fotka je z dalšího dne-místo činnu. Při vyskakování z Dingi jsem spadla do moře. A vzhledem k tomu že mi ukradli veškeré oblečení, následující schnutí,bylo vtipné. Takže jsem měla všude mapy úd slané vody. Cestou do města jsme si dali skvělý oběd v restauraci Casa Carmen Restaurant Platilos. Vyfotili jsme alepoň dezert.[poslední foto] Zpět do ČR jsem letěla letadlem pouhé 2h30min.